ORION

Nad mořem stál tak rozkročený, jak Rhodský kolos. Nocí pýcha severních! Olbřím nebes! Zticha šla luna za mořských vln stěny,

s ní obláčky dva šedobílé, jak vdova bledá v roušce chudé. Teď zavlád’ on v své plné síle, vzpínaje témě ku zenitu,

odvrácen od tichého polu, na pleci jedné světlo rudé, na druhé zlaté, skvoucí hravě, kol těla pás zlatého třpytu,

meč krátký s pasu svislý dolů – velikán v trpasličím davě. Pes Velký pod ním jako v skoku; modravé Siria v něm světlo

jak vášeň vražedná v psím oku, když plaché kuře před ním vzlétlo. Kus dále Prokyon, pes malý, se za svým pánem plazí tiše.

A před Olbřímem dále výše sbor Plejad teskně světélkuje – kuřátek houfec ustrašený – jakoby křídly třepotaly.

Po moři dole vichr duje, na vlnách víří bílé pěny a lůno vod je plno jeku. Zda rozuměl jsem báji staré,

jež vznikla v Řeků čilé lebi, a cítil smyšlenky jich jaré, tak vídali jej v dávnověku hellenští plavci na svém nebi,

na moři spředli bájku onu, již Pindar vypravuje v písni: jak za dcerami se Pleionu pět let Orion, lovec divý,

po světě honil, až v té tísni Zeus sám je ukryl v nebes nivy. I šel jsem na hvězdárnu honem, jež pýchou severního Kielu.

Mne mistr přijal vlídným tónem a ukázal mi Oriona divy. Pochváliv refraktora sílu vykládal mistr přívětivý,

jak v půli Olbřímova těla tři hvězdy příčnou čarou stojí, jichž jména Jakubova hole – pás Orionův bájka děla –

pod nimi zřít už v slabém stroji, jak mlhovina prokmitává, kde Orionův meč je dole. V silnějším stroji mlha svítí,

jen v prostředku je propast tmavá; tam čtyři hvězdy snadno zříti, jež pravidelný čtverhran tvoří – to trapez Orionův známý;

a kde se v mlhu druhá propast boří, to místo jméno má „lví tlamy“. Kol trapezu se mlhy vinou, jich vidět pravidelné pruhy,

jež stočeny jsou do spirálky a odtud z velikého víru se rozbíhají v nebes tahy, do nekonečné řidnou dálky;

pomalu blednou, oku hynou, až konečně se oku ztrácí. Pohádka těžká všehomíru. Že plyny jsou to v žhavé práci,

jež jedno dílo v celek víže, to nad pochybnost dokázáno. To oku zříti bylo přáno. Tu stál jsem věčným tajům blíže.

A zas jsem kráčel dolů k moři. Co plavec sobě smyslil řecký o lovci krutém, Plejad hoři, to dětských časů nápad dětský.

Co oko ozbrojené vidí, nám mysl v jiné strany řídí. Kde v Orionu mlha stojí, tam síly veliké jsou v boji,

tam věci veliké se strojí. Tam jedna z věkověčných dílen, kde život světa, věčně pilen, a neumorně tvoře, robě

a maře zas, se kochá v sobě. Snad spoutány tam vlasatice, jichž ohony, se mrskajíce, ve víru ohromném se válí

a točí v prázdné jakés dáli, až silou odstředivou hnány zas rozlétnou se rozpoutány, do soustav sluncí vniknou různých,

že hvězdy jedny žárem vzplanou a jiné vybočíce stranou utuhnou rychle v mrazech hrůzných, a soustav blízkých měsícové,

jak prášky v letu otřeseni, se motajíce běh svůj změní, až zvolna najdou dráhy nové. Snad v mlhovin těch jasném víru

spí útvar jasný všehomíru a síly, které v středu stojí, je ve stálice jasné spojí, v souhvězdí formu velekrásnou,

že bydlitelé sluncí zžasnou. – Záhubě nikdo neubíhá. Na Oriona osud číhá; i bez katastrof v času toku

stálice jeho, dnesky rudé, vychladnou, shasnou, zmizí oku; vše přijde jiné do polohy, hůl Jakubova trojhran bude,

pás zmizí, ramena i nohy. Olbříma vnuci nepoznají, souhvězdí samo bude – bájí.