Jde na půlnoc. Tu Tvoje žena spí,
tam děti schouleny jsou v ložích.
Teď okna otevři v klid půlnoční,
ať z dalekých těch sadů božích
sem prší světla stálic tiše,
ať spáčům po tvářích se vlní,
ať svatý éter místa plní,
kde tvoje mladá čeleď ve snu dýše.
Sám zadívej se z okna v hvězdnou noc
a pozoruj a měř ty kruhy,
jak hvězdy vodí tíhy věčná moc
po drahách, jež jak oblouk duhy.
Tam krouží Arktur zlatožlutý,
tam modrý Sirius, tam bílá Spica –
dvé hvězd tam – jakby švihly pruty –
přelétlo, však se z dráhy nevymyká.
Mhy, deště zakryjí ti často vzhled
k těch hodin nemylnému kroku,
čas přijde, kde ti vzejdou naposled.
Přej nocí jasných svému oku,
a dnes už poruč své i sebe
sil věčných moci, chvilku prodli,
hoď srdce své v to jasné nebe,
jak člověk, jenž se posledníkrát modlí.