Co v žití za ruce se vedou,
z těch jsou dva oni poslední.
Co rok se o prázdninách sjedou
a tráví spolu něco dní.
Tu kradmo sebe pozorují
a kradmo soudí druha druh:
„Nu, Václav ještě jako z chvůjí!“ –
„Jan ještě drží – ale sluch...“
A večer, při pivě když kouří,
se na ledacos vzpomene.
Tu Václav oči pozamhouří:
„Nu, Jene, ještě jednu! Ne?“
V obou se mysli povynoří
ten starý student veselý;
s ním dávní jejich profesoři
i druhové, již v hrobech tlí.
Venkovských prázdnin steré chvíle,
těch při koupání sluncí pal,
v zahrádkách veských růže bílé,
těch hudeb jásot, zpěvů žal.
A když se zase rozcházejí,
jen ruce sobě tisknou již;
a staví se jaks veseleji
a krátce řeknou: „Brzo piš!“
Však srdce obě cítí muku,
jak dětí dvé, jež pozdní tmou
držíce pevně v ruce ruku,
by sebe neztratily, jdou.