Procházkou u Kundstruppu Tyge Brahe šel,
už zima bylo, listopad ten jasný byl;
a hledě k zenitu, ke smrti ustrnul.
V Kassiopeji vedle „Kappa“ hvězdice
tam stála hvězda nová, velká, přeskvoucí.
I zavolal své druhy všecky z hvězdárny
a ptal se mimojdoucích lidí teskně všech,
zda vidí hvězdu tu. Že sešílel, se bál.
A hvězda stála, přibývalo lesku jí,
až vévodila stálicím i planetám
a nade všemi panovala v nebesku.
Však z jara ubývalo málem lesku jí
a v roce zmizela. Svět celý viděl to,
a posud neví nikdo, odkud vzala se,
kam šla a jaký osud má, co znamenal
ten okamžik, jenž velké boží bytosti
jest jako záblesk v oku smrtelníků nás.
A odkud jdeme my a kam se berem’ my?