Zde břízy žloutnou jako zlato a rudne buk; je jeseň laskavá; jen jednou padlo jíní na to; vždyť táhne na svatého Václava.
Cos prolhaného vrabci šepcí a plno nesmyslu kře hovoří. Tak zavezte mne, koně křepcí, dnes kousek dále v naše pohoří.
Co se mnou jezdívali tuto, už arci nechodí a nejezdí. Dnes cítím, jak to heslo kruto, jež hřbitovních sem vane ode zdí.
Nač mluvit čase o bývalém? Ta struna zaznívá vždy smutněji. „Tak jeďte hezky mírným cvalem tou dlouhou jeřabinek alejí.“
Silnice rovná jako proutek, ves stařičká, tam mlýnek ospalý – Ach jest to, jest ten horský koutek, čas na mne zevšad zírá bývalý.
„Teď zajedeme v panské lesy a rovně vzhůru kolem myslivny!“ Skotáci pýřku pálí kdesi, tu v lese zašel puch ten protivný.
Jedeme. – Kočí oprať spouští, by koně měli chvíli oddechu, a ukazuje bičem v houští, kde srnka v padol pádí po mechu.
„Až pod kaplí zas zastavíme!“ Tam vidět na mnoho mil do kraje. A stromy, mechy, všecko dříme, jen soják hlídá, občas volaje.
Nad lesem ptáci letí k jihu, ach nebojte se, nejsem nadlesní; pozdravte jihu pouště, v mihu i studánku, jež na oáze sní.
Já táhnu v opak ku severu, kam ukazují všecky kompasy, kde jediný den v pološeru s jedinou nocí roku zápasí.
Tam z ledu Mráz si dómy staví, kry vzpírají se, hlomozí, ve stavbě míhají se, baví ssavcové bezrucí a beznozí.
Proud golfu teplý podemílá paláců ledných skvělé mámení, na troskách plave čeleď milá – mrož mrzutý, šibalští tuleni,
a bílý medvěd ve úkrytu. Kol pólu šílí kruhem vichřice, cos zabělalo u zenitu a magnetky se točí tančíce.
Co děje se? Viz, ohňostroje severní záře víří po nebi! Ach, země máti, žití Tvoje, tak složité a plno veleby,
mou šedivou už mučí hlavu, jež luští těžkou světa pohádku, a rozluštit ji není v stavu. „Tak jeďme, do noci už na krátku!“
Cookies on Poetry Cove