Byl z Bernardýnů, ne však čisté krve
a přišel na svět v parku široširém
a skončil tamtéž. Nemotorný prve,
vyrostl statně; pak plul žití vírem.
Byl strážce věrný. Mezi námi žije
vyčichal, rodinná co monarchie.
Přede mnou sedal, jako sfinga v poušti,
jak stráž, jež pána nikdy neopouští.
Když na trh směl si vyjít s mojí paní –
jak v punčochách by komorník šel za ní.
Na světě nejmilejší jemu děti,
jej tahaly a válely jím v smetí;
jim velbloudem byl, mostem, hasičem,
jak chtěly. Nezaúpěl pod bičem.
My odpustili, když jak divý běhal,
i to, že rád si do resedek lehal.
Byl náš. Pak hostec vjel mu do všech oudů.
Tu v zimě do domu jsme dali boudu.
Už smrt mu chraptívala do štěku.
A konec konců – skonal jednou v podzimí
a zahrabán do zeleného mlází. –
Byl v mnohých věcech vzorem – člověku.
Co z nás by teprv mohlo být? Nám schází
rozhodně styk s bytostmi vyššími.