ČETBA

Ne z listu knihy, z listu stromu čtiž! Utrhni sobě s lípy jediný a drž jej, proti světlu prohlížej, jak krásná v něm a pravidelná síť

se rozepřádá, jdouc až ku kraji – síť žilek, jimiž šťávy kolují, by buňkám daly čerstvou potravu. Života stromu tak jsi urval kus.

Kde stopka listu k stromu připjata, tam cévy do ní z větve vstupují, jimiž se proudí šťáva životní. Cévy pak ze pně jdou a sahají

až ke kořenům v zemi rozpjatým, jichž konečky jsou jemné pavučí. V kořínkách pracovníkův nepočet, buniček malých, samých dělníkův,

jež z prsti vyrábějí dolivo jak horníci, co v dolech pracují. Tam bakterií rody všeliké, podobny jaksi kastám otrokův,

jim pomahají, v prsti hrabou se, ji rozštěpujou, lámou v částice a molekuly staví, rovnají. Tu práci sleduj v duchu ještě dál:

kde molekula jen se odšine, již jiná musí prostor nahradit, a kde má práce ta své skončení, jak hluboko jde v země útroby?

A zase k listu vrať se myšlénkou. Tkaň jeho ukazuje drobnohled: buniček řady, čety, čeledi ve vrstvy, pásma ladně srovnaných,

z nichž každá samostatnou bytostí, jež na jaře se všecky rodily, když z větve pučel listen mladistvý. S měsíce kdyby oko patřilo,

zeleně jemný tón by potěšil, jímž oběžnice země pokryta, kde lesů spousty jdou a prérií; tu zeleň robí listu buničky,

ji v drobnohledu v zrnkách malých zříš. A mezi buničkami otvory jsou průdušnice skryty bylinné, z nichž vane dech, jak ze plic zvířete,

jež stále ztrácejí se do vzduchu. A kde se molekula pošine, tam jiné vstoupiti jest na místo, a kde má práce ta své skončení,

jak vysoko jde v nebes výšinu? Až podzim od severu přikvačí, té práci bude konec žalostný. Co list, vše vadne, sžloutne, opadá,

a seschlých listů zbytky zkroucené před sebou vichr plání požene, mrtvoly buněk malých stíhaje. Když bělokorá bříza šepotá,

když o polednách zdlouha dýchá les, když v sýkotách se klepe osyka, když v bouři lípa lomí rameny a větve javorů když skřípají –

Dryady Řekův jakby mluvily. Dryady, slepy jste – strom nevidí! Dryady, hluchy jste – strom neslyší! A přece žije strom a duši má,

života jeho taj je hluboký, ač smyslů lidských jemu netřeba. Což netluče nám srdce ve spaní, když mozek prost a prázden milých snův?

Což nehojí se rána vojínu, jenž polomrtev kdesi nalezen v mrákotách leží dní a nocí čas? Což neporodí žena bez smyslů,

když tluče plod na bránu života? Což život není víc než myšlení? Což problém světa jest jen – logika?