Je západ. Barvy, stříbro, zlato
těch oblak, růže, zámky, hory –
vše z pohádky jen krátké vzato
a mizí. Za tmavými bory
ohňové vzpláli příšerní;
kde růže byly, dým se valí
a černé hadry, troudy halí –
to červánky jsou večerní.
Pták velký přes les kamsi chvátá,
na rudém nebi mává křídly,
vstříc jemu mha se žene svátá,
kam letí nocovat, kde sídlí? –
Jak tepny puls kraj jezerní
vlnami šplouná. V loďce tmavé
kdos vesluje. Kam asi plave?
Už červánky mrou večerní.
Tvé myšlénky jak putovníci
silnicí prázdnou kráčí v lese;
kam jdou, sám sobě nechceš říci.
Jdou mlčky. Cosi v tobě hne se,
že přeludové nevěrní
i v růžích jsou i ve požáru,
a pozdě pochopuješ k stáru,
co červánky dí večerní.