Už míza naplňuje stonky,
už přišly modré anemonky,
a na mezích se posadily
drobounké žluté potentilly.
Stařenka pod boží si muka
zasedla, její svadlá ruka
fijalku, letos první, drží,
již pod panskou dnes našla strží.
A vnoučata si sedla stranou,
majíce knížku malovanou,
v ní hledají ty ptáčky, včely,
co přijdou, prý, až po neděli.
Zavýsknul někdo v hloubi lesa
a větřík ozvuk dále nesa
dech’ do studánky v tichém houští
a na pavouka, jenž se spouští.
A zase ticho po vůkolí.
Sem tam přelétne ptáče poli,
sem tam si moucha pozabzučí.
A přece všecko vůkol pučí.
A přec se květy všude strojí
jaks tajně jako pod závoji –
vše tiché, jako píseň třtiny,
vše jemné jako pavučiny,
jak první kadidlová vůně
se rodí v obětnice lůně,
když oběť zapaluje čile
mladinká kněžka v říze bílé.