Stál svatý Vojtěch v Římě velebném, stál před oltářem svatou slouže mši a Credo čta; když slova pronesl, že Kristus vytrpěl a pohřben byl,
tu oněměl a tělo ztrnulo, jen postava tu stála nehybná. V té chvíli Bůh ho do Čech přenesl, dvě postavy mu dal, dvě osoby:
ta jedna v Římě stála v kostele, ta druhá octnula se v Libici. Tu stála v pluviále pohřebním a kolem řadou bledé ležely
ve rakvích otevřených mrtvoly; mrtvoly bratří, sester krvavé. Slavníkův starobylý zhuben rod i čeleď zavražděna veškera,
Vršovcův pomstou padli krvavou. I dal mu rozkaz Hospodinův hlas: „Teď pohřbi je!“ A „De profundis“ hned „clamavi ad Te“ Vojtěch zbožně pěl
a plně úřad sluhy božího až k „Requiem aeternam“ dozpíval. Pak rukavičku svleknuv s pravice, kříž na čelo a ústa, na prsa
jim všechněm čině, plakal ze srdce, pokoje věčného jim žádaje a vstání těla z mrtvých slavného. A Bůh jej do Říma zas přenesl,
tam tělo u oltáře hnulo se, dál Credo zbožně ústa říkala a srdcem plálo: „Resurrexit tertia!“ Jen rukavička v Čechách zůstala.
A sochaři, když jeho postavu ze dřeva tesají neb z mramoru, vždy ruku obnaženu nechají, jež křížky udělala poslední
na čelo Slavníkovu plemeni. Pomiluj nás, Hospodine! Před Tvým trůnem hvězdy planou, jedna z krve Slavníkovy,
z těch, co září českou stranou. Otce, matky, ženy, děti přineseme v Tvoje sklady, svatý Vojtěch, biskup pražský,
sešli jej, ať žehná tady. Ležet budem’ k jeho nohám, ruku drží nade všemi, po boji a po životě
bude nám mír v naší zemi!
Cookies on Poetry Cove