Že včasně snad tvé okrasu zahrádky
Chtě květinami zmnožiti novými,
Jsem nesmyslné polních vtrousyl
Bylinek, odpusť, ó Umko drahá!
Mé u toku vod kvetoucý otočník,
An hrdým mění blankytem zeleno
Luk, zmámil oko, zbíhajícý
Utěchu rozložitého pole.
Ne žádost slávy vzbuzená hanebnou
Jest provinění původem, zpupností;
Než zdobné ranným teprv pýřím
Mladosti nevládných kolen křehkost.
Strom z jara dnů svých ovocem trpčejším
Svůj jevícý vděk, na kroužku zbohatna,
Tě sladkým někdy v roztomilém
Povolně blažiti bude stínu.
Ha! svrchovaná! libé to vzezření,
Jenž přerozkošnou obrazý milostnost,
Tam v zlatém blesku jasné tváři,
Tvou mně aj zvěstuje zřejmě přízeň.