Jitro.

Zdráva buď, sestro! kam včasně tak zrána? Ještě sy dříme y straka y vrána. Budiž mi pozdraven! – Lezu tu v háj; Květen jej v květnicy změnil a v ráj.

Poď jen sem, Melino, cosy ti povím. Nepůjdu! – Sklamat, jak onehdy? – to vím. Blahová! Nech to a poď! M. Kde pak květ Vezmu? D. Je zahrada má toho svět.

Sama ach k tobě zde? kdyby kdo hleděl. Matka snad? – což, byť y otec to věděl. Jense ty kasej a přes plot se vhoď! Tu jsem! Cos chtěl? mluv, a k květům mě voď.

Sedněm sy tuto hle pod vrby trochu! Pod vrby! – rosa je, medový hochu. Kvítky chceš? Darmo nic. Dostaneš vše, Pozdrav však zpěvem prv jaro mi zde.

Schytralče! – pravda syc jitro je krásné. Tobě pak hrdlo, jak víme, je hlásné. Chcešli se připojit, otevru rty. Proměnně? – budiž! jen začni již ty!

Zyma již klesá! Leskne se máj! Tvorstvo vše plesá. Z země je ráj.

Flořiny dítky, Milostné kvítky Snesly se v háj. Větry již pouští

Balšamu dech: Zřídlo pak houští Skropuje mech. Krása se chvěje,

Radost se směje Ode stran všech. Ó vítej, ó vítej, ó rozmilý máji! Ó proudy, ó růže, ó palmy tam v háji!

Vy všickni jej slavte, on zajisté sám Vás vzkřísyl, a život y slíčnost dal vám. Vlaštovku vlasti Vracuje cyt.

Strnad sy v chrasti Zvoluje byt. Všecko jde k svému. – Srdcy ach mému

Těžce se krýt. Všecko se pojí, Co se jen zná. Drozda drozd kojí:

S květem květ hrá. Holeček holku Zůve sy k spolku: Jáť – tebe – má!

Ach, milý, mně cosy jme srdce a klíží. – Co! jistě se kdosy tam od zadu blíží. Tak teskno mi ňádra ach sevřelo cos, Jak kdyby mi truchlý měl nastati los.

Y kčemu je, dítě, ta bázeň? aj chřestí Jen s jekotem voda, ta zvěstuje štěstí, A větry jen vanou, ti líbají květ, A s námi se baví: my zpívejme hned:

Příroda holá Zakvetla zas. K blahosti volá Života hlas.

Zrostliny čijí, Blaženost pijí Z plnosti kras. Nás však cos souží.

Ňádra ach žhnou – Srdce jen touží – Prsy již mrou. Plamenem zhusta

Žížnivá usta Bez vlahy schnou. Lilium pije, Chřadneli kdy,

Rosu, a lije Zápachy vždy. Nuže my blažme Prsy a vlažme

Vyprahlé rty! Zhasme jej, zhasme Oheň ten zlý! Zhasme jej, zhasme,

Neboť jest zlý! Mozky y kosti, Kudy se vhostí, Spáliti ví.

Ach láska, ta budí a koření štěstí! Již vře a již číše nám rozkoše chřestí. Ach život – ó duše, jenž miluješ, svol V to cýtění sladké a v libý ten bol!

Tak ti dva Květen hle vítali pěkně. Dál co se dálo, kdo miloval, řekne. Slunce v tom vzejde: tu Melina vskok Bez květin k domovu napiala krok.