Nikda, to věřte,
Žáden se z Bohů
Nezjeví sám.
Sotva jest Bachus, ten veselý, semnou,
Již je y Amor zde, s radostí jemnou,
Fébus též spanilý přicházý k nám.
Již táhnou, již všickni
Se Bohové blíží,
Do příbytků zemských
Se nebeští níží.
Zbavte mě, Bohové, smrtedlnosti!
Můžli co Božskému člověk dát hosti?
Vzneste mě k Olympu, tam-tě váš dvůr.
Ach radost, ta bydlí
Jen v Zevsově říši,
O lejte mi Nektar,
O dejte sem číši!
Podej mu číše!
Jen ty, ó Hébe,
Básníři plň!
Ovlaž mu nebeskou rosou hned oči,
By, že je Bohem, mněl, jako se točí
Styx tam, a hrůzy těch, nevida, vln.
Již hrčí, již chřestí
Ta nebeská číše,
Mé oko se jasní,
A ňádra jsou tíše.