VRBY.

Pustý lán – jen mechovitá pole, prostřed úvoz; nad ním při výmole jako babky v kole – každá v týle hrb –

krčí se šest vetchých vrb. Tělo – troucheň, kůra – ryhou rýha; v korunách se trochu proutí míhá, v šumu list se zdvihá,

jak by babí sbor šeptem sváděl rozhovor. „Hopsa – klouček,“ zasípe to z jedné, „jak si koňmo na má bedra vsedne,

hybké proutky zhlédne, by si nařezal k písničkám z nich do píšťal...“ „Hejha – v klín můj chvátá,“ skuhrá druhá,

„děvče rozmarné jak jarní duha; v prstech jeho stuha – jehnědy mé spnout k zažehnání v luh i kout.“ –

„Jonák –“, jak by zajíkla se třetí, švihlým skokem od boku mi letí, by mých prutů spletí dobyl pomlázku

na svém zlatém obrázku.“ – „Hoj – muž se sekyrou,“ čtvrtá piští, „jak ji chutě brousí kat můj příští. Nade mnou již sviští – –

Hnátem chorých vrb vyhřeje se nuzný krb.“ – „Chudák –“, jak by ruplo v žebrách jiné, „matka s děckem, jež tu před ní hyne,

větve mé v kruh vine – tlumíc marně vzlyk – pro kolébku na košík.“ – „Běda – staroch,“ šestá zduta kvílí,

„převzdychá v mém stínu mnohou chvíli. Vím, kam známost cílí: místo drahých dřev posloužit mu na rakev.“ –

„Žít a hynout, žít –“, tlum všech teď chrastí, „hynout –! Celý svět je smrti pastí, život – trpkou slastí. Času kolovrat

dál svou vrčí na pochvat.“ – – Noc jak z pavučin tmy síť kol spřádá, k sobě blíž se zdají lnout vrb záda. List jen svrasklý padá

na úvozu hráz, jak by vrby drtil mráz. –