VNOUČE.

V zimní, rozzuřené slotě zmírá děda na samotě; zmírá věkem, jemuž léku není, po mozolném lopocení.

Skonal za prvního kuropění. Ráno vnouče tátu k loži vede: „Proč – dnes nechce vstávat – děde?“ Šeptnou modlitbu svou ranní,

zasedají ke snídaní. Ženě hrnou slzy po zástěře, když si na klín děcko béře. Vnouče – sivá očka v nedůvěře –

poloplačky vyptává se mámy: „Děde – nebude jíst s námi?“ Muž se sotva dotknuv lžíce na půdu jde pro vrátnice;

snáší dolů, měří, řeže, sbíjí. Při práci jen škube šijí, jako když pláč v sobě dusí, svíjí. Kolem batolí se vnouče bledé:

„Kolíbku mít bude – děde?“ Omyly a přestrojily, v truhlu dědu položily. Zvadlé tělo režný rubáš halí;

dotýkaný křížek malý do sepjatých, svrasklých rukou daly. Vnouče po straně zas tahá máti: „Děde – dlouho bude spáti?“

Do hlav staví obraz ve skle – světce v zbroji, záři lesklé. Rozžehají starou hromičnici, nosí kytky na stolici –

rozmarýnu, muškát zvádající. Vnouče tleská majíc radost z kvítí: „Děde – svátek bude míti?“ Jak se soumrak v údol žene,

do komory zajíněné muž a žena truhlu nesou sami, podkládají smrčinami, vykropují kol ní kočičkami.

Vnouče nevídaný obřad mate: „Děde – proč tam zavíráte?“ Dva dni v noci dvě se mění v polosnu a polobdění.

Jak se třetí den svit okny dere do komory v stíny šeré, kladivo již v hřeby víka pere. Vnouče zármutek a tíseň v hlase:

„Děde – na nás nehněvá se?“ Kde se chatrč chytá břehu, muž se brodí pasem v sněhu. Důl v něm vykopává, vyhazuje;

s ženou do zroubené sluje truhlu klestím ovinutou vsuje. Vnouče hlídne přivřenými vraty: „Děde – stěhuje se z chaty?“

A sníh dále padá, padá v pusté cesty, rokle, lada. Okna, dvéře zvenčí zatlučeny; krušné týdny není změny.

Závějí hrob dědů vyvršený. Vnouče ptá se mámy, ana přede: „S pohádkou kdy přijde – děde?“ Muž pak po svém zimním díle

ráno vždy jde zasmušile; mysl ujařmena, údy chaby. V přístodůlku k jaru zrábí chatám šindele a rolím hrábí.

Vnouče přebíhajíc jednu hude: „Děde – pomáhat kdy bude?“ A den ze dne za soumraku vzpomínají – kalno v zraku;

rozžehají znova hromičnici, modlí se jak prosebníci za dušičku drahou, za hříšnici. A jen vnouče stále svoji vede:

„Já chci děde! Kam šel děde?“ Až kdy mine měsíc tuhý, slunce rozbřeskne se v luhy, mrazem ztvrdnou sněhu navaliny,

vikýřem v kraj nehostinný stoupá muž a chvátá do dědiny. Vnouče v líčkách zplane tuchou svěží: „Děde přivést – táta běží?“

Se sousedy muž se vrací s lopatami k truchlé práci. Truhlu ze závějí vyhrabali, houžví k saním přivázali,

a s ní ke vsi na hřbitov se dali. Vnouče v náruč letí mámě svojí: „Děde – kam to vezou v chvoji?“ Žena za pohřbem se dívá,

posléz rukou sbohem kývá. Vidí, jak již ztrácejí se sáně v zachumlené, lesní stráně... Hlava těžká klesá v tvrdé dlaně.

Vnouče ručkama se tiskne k máti: „Děde – kdy se s tátou vrátí?“ –