VÁHY.

Svahy dva se k sobě hrudí skalnou níží, jak by sdílných vzpomínek a tužeb tíží v náruč semknouti se chtěly přes proud, jehož dravý slap je dělí.

V levém úbočí jak v míse obří váhy sešlý kostel. Strměl z hvozdů mračných záhy v románském se zaskvěv slohu, když jej prvně zasvětili Bohu.

Trůnil kraji, roven oblačnému hradu, uvnitř i vně s dobou svojí v čirém ladu; rozhlížel se klidně, sladce, sebevědomě v dál – samovládce.

V baště kamenné se hřbitov šířil vzadu. Stranou prostřed hustin bujícího sadu rozkládala krov svůj fara, k níž se sdružila v sled škola stará.

Po mýtinách lučních skromně, ustaraně – krotká hnízda – krčily se chatky v stráně s jedinou jen zdobou v čele – se zbožnými slovci v kukli zmšelé.

Vzpruha víry, živé slovo kazatele, obřady, jichž jev se v paměť ryje tkvěle, nadějí třpyt v statky příští, o něž pozemský rmut pěnu tříští,

těcha stálá, děděný mrav, pole boží, v jehož úhor k předkům vnuk mdlé kosti složí, zapadlých dob zkazky šeré s chrámem stužily ves v svazky steré.

Na váze všech osudův a lidských sběhů, jež se utkaly dřív na horském zde břehu, s školou ve staletém spjetí kostel závažím byl z nepaměti. –

Obec kvetla. Svatyně již těsné stěny s vlídným, starobylým rázem rozvaleny; směry jich jen stavba jiná, větší, střízlivější připomíná.

Místo vížky zdobné, úměrné teď vítá chlubně zoře baňatá věž, plechem krytá, a z ní zvonů táhlé zvuky zvou sem dálnější vždy lidstva shluky.

Ze vsi město. Na druhý břeh kvapem vzrůstá. Radnice se tyčí, kde dřív strž jen pustá. Makovice hýří v jase nad znakem, v němž lípa zelená se.

Poblíž radnice pak nová, velká škola v slunci bělá se, kde zela paseč holá; rozpíná se boky dvěma z řady průčelí jak perutěma.

Vůkol zmladle klíčí, žene, sílí hnutí, jež krev schablou v ohnivější tepy nutí. Pestrých poutí půvab vřelý rušné slavnosti svým leskem stměly.

Ulicemi, jimiž procesí jen vlny vážně tíhly, zvučí sbory rázu plny. V myslech živne otců sláva, tryskne láska k rodné zemi žhavá.

Věštců národních a křisitelů jména pomníky a dskami pamětními ctěna. Schůze, tábory a slety vyznívají nadšenými vzněty.

Mužně cizácké se zpřelamují chůdy, boj se bije o každou píď práva, půdy. Ve znamení novin, knihy svobodě se brázdí širší rýhy.

Město s celým národem se jedno cítí. Světla osvěty, jež z výhní věd mu svítí, jeho spasné ideály na zánebí města též se vzňaly.

Zmocněl pravý svah jak sousední břeh kdysi, a v něj padla – v kadlub druhé vážní mísy přítěž. Tvary význačnými škola s radnicí teď v ní se přímí. –

Město mohutní dál hustě podél řeky, v nížto spjaty tarasy vln ryčných vzteky. Přes ně přechod z dřeva prostý vystřídal se s železnými mosty.

Z poříční té nové čtvrti mezi štíty k oblakům se hrotí komín obrovitý rozštěpiv zhled města dávný. Zvířen divý ruch kol neunavný.

Stavby, střechy břitkých barev, smělých forem vrší se a liší neobvyklým vzorem; v nich to syčí, buší, duní, haraší jak v čarodějné tůni.

Proudy lidu dělného i z blízka, dáli – muži, chlapci, ženy, dívky sem se valí za tmy, v mrazech, prachu, plíšti příbojem jak spásy k útočišti.

Různý kroj se v zástupech těch kasá, mihá; a kde nezrdousila písně klopot tíha, chvílemi již v řeči cizí domorodý zvuk se ztápí, mizí.

Není oddechu ni klidu. Honba žití krutě ze dne v den a tryskem v před se řítí přes trosky a přes oběti, jichž sten v sporů vřavě neslyšeti.

Panstvo, dílo, lid i stroj i zdar se střídá. V znik a přepych, kvas – se šklebí svízel, bída. Horečně se čeří hesla, klesají, by jiná hned se vznesla.

Konec porob! Nové společenské řády! Rovnost lidí ve všem! Lidskost! Lidovlády! Vyšší mzdy! Všem právo k práci!... Z mozolů jha výzvou zaburácí.

Zkáza měšťáctva i dělba všeho jmění! Volná láska! Národ, rodina nic není! Ničím vlast, řeč! Břich jen spása!... Z útočných stran zvášněle se hlásá.

Váhy – přízrak těžký na obzoru visí. Kostel s farou trčí z levé vážní mísy, z pravé radnice a škola; vprostřed vypjat rudý komín zdola.

Komín tovární vah jazykem se hlásí. Z mračen třásně popelné, v níž bouře kvasí, k jazyku již – zdá se – sahá chvatně ruka křečovitá, nahá.

Její prsty jazykem vah pohrávají. V burném rozvratu, jímž kraje dech se tají, křižují se temnem dráhy... Blesk jen v mžik vždy zažhne rysy váhy.