Příkrá cesta v shnilé skále,
na níž trčí zpurně nad obzor
zbytek lesa – osamělý bor.
Voda po ní srčí stále.
Ryzka – v hřívě plíseň stáří
vzhůru vlíkne káru krokem krok.
Za ní staroch shrben. Skalní bok
západ barví chorou září.
Pavuč vrásek v líci holé,
v chumli brv a vlasů hustá běl –
svědci trpcí, co vše přetrpěl.
Podzim dmýchá v stuchlá role.
Dceru měl, jak na jabloni
když se hlásí z jara první květ.
Zvadla časně. Víc jak dvacet let,
tudy též vez' rakev pro ni.
Svižná k práci v poli, doma...
– v dravé vzpomínce jen zaúpěl –
v továrnu se dala... až kdys, žel!..
zří krev... s mroucíma ji rtoma...
Jeho syn jak modřín mladý,
když se z mlází bujně, strmě pne.
Těšíval se jím den ode dne;
ves ho byla plna všady.
Dospěl, na vojnu ho vzali;
však se vrátil s tělem zmrhaným.
Zmíral bídně. Sotva deset zim,
když mu posléz odzpívali...
A dnes po třetí tu jede
s truhlou přivázanou v klanicích.
Jeho žena... ublížit jí hřích!..
mněl, že nic je nerozvede...
Lopotily v žití hloží..
jeho svět byl celý její svět...
stárly spolu přes padesát let...
zítra v zem ji navždy složí...
Všem jim dosloužil; sám nyní
jak tam osiřelý z lesa bor.
Slzu vtiskl... Tmí se úval hor;
starocha i bor noc stíní.