Spousty sněhu vrchem dolem; mrzne, jen se jiskří kolem. Sanice jak vyžehlena, korba po ní v šum a let,
a v ní mladý muž a žena; malba korby – květ a květ! V poklusy koní rolničky řehtavě zvoní.
Hlavou muže křepčí rozpomínky, jak si srdce dobýval své žínky. Byla děvče vždy jak ranní kvítí – čistá, vonná, vábivá – jen vzíti.
Nesla se, až přecházel všem zrak, avšak hochům bránila se – drak! Když se přistih' světle na svém gustu, po prvé k nim zašel na šmerkustu.
Utíkala před ním pružnou laní, on však v jarém honu všady za ní, až ji sevřel v náruč nezdolně. Hoj, to měla pomlázka své žně!
A zas před statkem jí stavěl máje nejvyšší a nejkrásnější z kraje. Když však mněl, že k výmluvné té slávě chová se jen vzdorně, nevšímavě,
srazil strom jí zrovna do oken, až skla prškou sypala se ven. Našli se zas brzy. Za neděle přistoup' k ní a k tanci zval ji směle.
Šla. Hned poručil si hudbě – sÓlo! A že neřídlo dost rychle kolo, kdo se zpozdili jen mžitkou v něm, vyklidil je okny pochvatem...
Z nozder koní jen se kouří, a muž bičem sviští, bouří; houká v skály, až se schvěje ozvěnou hlas jeho zpět.
Hned si zpívá, hned se směje, jak by byl teď jeho svět. V poklusy koní rolničky řehtavě zvoní.
Ženě zatulené do kožichu myšlénky si zaskotačí v smíchu... Jak ji z kola vyprovázel domů, ruku tisk' a zlíbat ji chtěl k tomu,
a jak místo sklizně hubiček zamlask' v líc mu – svižný poliček! Jak si navlékla šat staré chůvy, když k nim jednou přišli na námluvy;
prohlásila, na vdavky že mladá, dupla si, všem ukázala záda; propadla se, jak by ji vzal ďas! Smluvčí odešli, jak přišli, zas.
A jak od oltáře po vánici uháněli s kopce ku vesnici, jak se zvrtly první, druhé sáně, ostatní pak s nimi s prudké stráně,
jak se kutálely k rybníku v smíchu mužů a v žen pokřiku... Na koně se jíní chytá – čabraka to stříbrem šitá.
Jíní rozmarně se klade na vousiska mužovi, v řasách, vlasech ženy mladé nitkami se perel stkví.
V poklusy koní rolničky řehtavě zvoní. Po chvilkách zas v mysli rozvířené muži budoucnost se v duhách klene.
Přikoupí si luka, lesy, role... těsno v starých stájích, ve stodole... přestaví vše – statek, kůlny, chlév, kukle, holubníky z pestrých dřev...
Respekt vzroste ve vsi, městě, všude... konšel, rychtář hravě z něho bude... když se k panským úřadům dá v klusy, servus na kozlíku sedět musí...
biskup, hrabě budou jednat s ním.. v šíř i dál pak hráti bude prim... A to nebe modrem jásá, pod ním září sněžná krása.
V stříbrohlavu polní klíny, jako z křišťálu je les; granátů šperk – řeřabiny, pohádkou kraj mluví dnes.
V poklusy koní rolničky řehtavě zvoní. Ženě jiný obraz v zrak se staví. Na dvoře zří perličky a pávy...
pro dceru vše do výbavy skládá... léta kvapí... na výměnku přádá... pak si někdy vnouče pohýčká – sama však již babka šedičká...
Do dědiny korba letí. Hrudy metá kopa dětí. Šedi vstříc jdou otec, matka, sněhem s nimi bílý pes.
Stromy, ploty, střechy, vrátka – jako z cukru celá ves. V poklusy koní rolničky řehtavě zvoní.
Cookies on Poetry Cove