Prohlubně bařin v pralesním houští, k nimž se jen bludně mroucí zvěř pouští, bystřiny zdraných žlabin s šklebnými tesy, zamlklé trosky hradišť, schmuřené lesy,
samoty, úvaly, klesty, pohorské dědiny s městy, rybníky pusté, zapadlých tůní klín, vyzralá role, skosená luka –
říjnové noci sychravá ruka v konejšce hejčká z těžkých mlhovin. V mátohy snů, v jich kouzla i hroby, v chorob a strázní bezesné mdloby
zatne se hvizd – řez táhlý. V probrané svahy vlak se to řítí. Pod ním chvějí se prahy. Zduta, vždy hlasněji stená stroj; v předu rudá skla zmžená
sunou se s chvatem příšerným k nádraží. Z temnoty husté světla se nítí, kmitají, uzlí v blýskavé síti. Stanice živne. Vlak se zaráží.
Práskání dveřmi, pozdravy ranní, služebné skřeky, přípřeží ržání, loučení, vítání, zvuk signálů břitký s hovory přervanými kříží se v mžitky.
Smeknuv a hladě si vlasy pokorně lokaj se hlásí: „Uctivě líbám ruku–,“ vak pánův jal. „„V továrně jak –?““ pán dí. „„Moje paní –?““
„Chora zde stále; nevyjde ani – –“ Povely nové! – vlak se valí dál. Poštovní kára s kočárem k městu sjíždějí. Nuzně mhourají v cestu
lampičky v oknech tkalců při časné práci. V ulicích placho. Hrkot vozů se ztrácí; vzruch jen až na druhém konci obce. Tam – bezděční honci –
lidé se kupí; nutká je hlad a zisk. V ústret jim skřípne tovární brána, se sloupu křísne v zášeří rána svítilny elektrické zářný trysk.
Ekvipáž mihla kolem, kde cesta zatáčí k ville v zahradě. Šestá! – zahučí parní trouba. Spuštěny stroje; řemeny, kola, člunky, kotouče, spoje
v šíleném pospěchu bzučí, drktají, hviždí a skučí. Z komínů obřích nad rys černých střech boulí se kouř a v chvosty se tyčí
oblačné. V chumle rostoucí fičí mrazík a rozvláčí je po sadech. V smračených mlžin rozlehlé valy s hřbetu hor slunce vrývá a pálí
sršící střely, hroty, řeřavé blesky. Zvolna si mýtí v postup vítězný stezky. Na čela vypjatých vrchů z prudka již opojnou sprchu
polibků vrhá. Hřebeny doubravin, vrcholy korun v aleji k stráni vášnivě čechrá planoucí dlaní. S kostelní věže stírá vlhký stín.
Staletá srdce zbuzených zvonů rozzvučí v hymny skřídlených tÓnů. Hlaholy chví se, dlouží, rozdechnou v dáli... V svatyni po různu lid spěje a chválí
v souzvuku varhan své štěstí, že mu zas přáno je nésti života zloby, břemena v nový den. Stařecké vzdechy s prozpěvem dětí
vzlétají v klenbu jímavou spletí... Z voskovic čmoud se vlní prozářen. Dozněla mše a v chrámě se volní. Po schodech z něho k budově školní
učitel městem táhlým s mládeží kráčí. Školáků cháska svižně jak hejna ptačí šveholí, druží se, ptýlí. Slunce proud paprsků chýlí
na školu terčem. V průčelních hodinách zachřaptí cimbál osmkrát líně. Slnící chrstka proniká v síně, třepí se na sklech, škamnách v třpytný prach.
Záplava jasu řine se k ville, hýřivě vpadá v třásně clon bílé, za nimiž trylek zvonku zuřivě zazní. Komorná zlehka vstoupí v ložnici s bázní.
„Šperk zde –.“ „„Jej přines –?““ hned paní. „Milostpán z cesty.“ – „„Tam –,““ dlaní kyne jí stranou, „„– polož jej. Nuž, co víc?““ „Lístek?“ – „„Ah!““ chvatně známé čte řádky:
– ,fádno tu bez vás, fantome sladký – –‘ „„Jdi!““ – Čte zas. – V lůžko k snům dál boří líc. Za parkem villy úvozem dole vyvádí pasák v sklizená pole
loudavě stádo kozí. Kde bují tráva, huňáčům mlsným na roh návěští dává. V ohništi z kamene vkleče zemčata do černa peče.
Trhaně houká: „– Volný jsem – jako pták –! Kde se kdo může – rovnati ke mně –? Slunce je moje, – moje ta země – –“ Nad pastvou přelét' z lesa cvrčal mrak.
Zalehl v korun kosmaté řady. Na holých větvích hoří již všady řeřabin růměn. S vnučkou pučící zdravím pensista na vzduch jde vstříc paprskům smavým.
Teplo mdlé v posled snad chytá líc jeho vráskami zrytá. V strniska, zvůry klade se hebce tkaň – jeseně hedváb. Slunce naň stele
měnivých perel přízdoby chvělé. V ohnivých barev hře plá horská pláň.
Cookies on Poetry Cove