ŘEŘABÍ.

Horského kraje záludné vzněty! Zulíbán májem chví se dol; schmýřeny hebce sinými květy dýchají strpklou vůni kol

koruny řeřabí. Tuh a snah plody zrající dlouze v zápolů znoji, v klopot únavě! Z bezlistých větví v modravé prouze

zimního nebe rdí se krvavě kotouče řeřabí. – Slzami duha plaše se třpytí! Sirota ze vsi – v líčkách mládí vděk –

vybírá z klína, provléká nití, řadí a váže v šňůru, náramek korale řeřabí. Klade je chvatně kol rukou, šíje,

pospíchá k hladi v zdřímlé zátoce. Z vypjatých zornic radost se lije, v zrcadle vodním planou divoce klenoty řeřabí. –

Životem klamu, zlata i nudy prodral se z dob, kdy opouštěl otcovské chaty stesky a trudy; v okna jí bily do mdlých skel

haluze řeřabí. Z nádher měst, končin prchnout zpět stůně... V srdce mu zarost' jedině pohorský kout, kde v dumném hor lůně

vinou se k rodné dědině aleje řeřabí. Shrbená vížka s vršku tam shlíží v útrapy šindelových střech...

Cítit mní, jak mu v snů chorou tíži přichvívá z mládí pel a dech ovzduší řeřabí. – Úmyslů trosky nezdarů sběhem,

kdy se již krátí, trhá pevný dech... Na štítě z prken, šlehány sněhem, drtí se – zmrzlá zrna po zrnech – pletence řeřabí. –

Almužnou pozdrav poslední z žití! V chudinské rakvi na márách žebračka stuhlá; s ní bude tlíti ve zvadlých prstech sešlý nach –

růženec řeřabí. Po skonu bídném bídě tvář v tváři... K dušičkám na hrobě se stkví v svítilen zčadlých zamlhlé záři,

v zpuchřelých křížů sousedství věncoví řeřabí. –