Skal srázných devět obrovitým hřebenem se vtíná do horského podnebesí, kde Čechám s Moravou sta bystřin s lesy v šat snubní tkají čarotvárný lem.
Třpyt studánek, z jichž zdrojů pijí laně, hlaď rybníků, jež zrcadlem plá měsíci, lesk tůní, v nichž se koupá slunce raně, v něm hrají – skvosty křišťálově zářící.
A nade vším svůj snivý vděk stře smavodumné kouzlo bájí, pohádek. V jich svitu klade slizký vodník léčky své a skřítci zapřádají krtčí rady;
v nich draci pitvorní bdí nad poklady, vab lesních žínek v zrádnou náruč zve. Jich šerem světla bludných duší mihnou, muž ohnivý tmou prošlehává zběsile,
v jich stínech roji zvířenými tíhnou k svým slibným rejům čarodějky zvětřilé. A z trosek zdřímlých v divý ruch se šklebí, chechtá, vzdychá, hejká hradní duch...
Věk za věkem svou stopu vtláčí kraji v líc. Kdys v jitra vzbuzeného rose svěží sem k skalním oltářům řad stoupal kněží vždy výš a výše přísným bohům vstříc.
Lid s nimi v plaché úctě vyčkávaje, až krve obětní se vzepne žhavý dým, kmet pohřížený v nadoblačné taje se k němu obrátí zas vzkazem prorockým,
až zžehná kužel, pluh i mlat a k zkáze prokleje, kdo země vrah a kat. Hráz valů zarostlých se poblíž zapíná v bok návrší a stáčí v kruhy trojí,
v nichž zbrojíval se k urputnému boji syn pravěku a lovu hrdina. A paměť jeho zápasů teď hlásá roh zubří, čelist medvědí a kančí kel
a hrot a šíp a meč, jenž bídně zrezavěl, spon, jehlic, šperků dávno zašlá krása a z popelnic jen střepů tříšť, v něž pomíšen prach kostí z pustých pohřebišť.
Hvozd kolem ztmělý, zadumaný, hluboký, kam nepronikly žoldnéřovy spáry, by mstil se zdeptaným jich krovů žáry vln pěnu třísně krve přítoky.
Zde štvaní vyznavači různé víry z cest potulčivých světem našli míru stan, a svatyní jim byl strop lesů širý. Ať tajný kacíř, český bratr, marokán,
ať jiných nauk hlasatel, zde v ústraní k své spásy ždaným cílům spěl. Když dolinami zuřil bitev ryk a kvil a nivy rozsápali války běsi,
sem před jejími trýzněmi a děsy kde kdo svůj život, statky přichránil. Sem prchal před panskými karabáči let valnou řadu lítě ubíjený lid,
by raději než v otročině – v pláči a nouzi, v samotách svůj hledal štít a klid. V skal náručí byl s věkem věk zde volnosti a víry spolný útulek.
Kdy vítěz domnělý již světu chystal zvěst, že domučen tlí národ beze sledu, zde zbožňován a zhájen jazyk dědů dál od zpanštělých sídel, zvrhlých měst.
Zde ubráněny před slídiči knihy, jimž hrozil plamen hranic lačný záhubou, zde v dobách úpadku a jařma tíhy lid našel v sobě samu silnou duši svou.
Z té duše – z lůna volných skal hlas věštce Borovského mocně zahřímal. A teď – hor úbočí, jež hradbou příchrannou zde kraji nezdolně vždy vévodily,
v plen dány dravě vyděračné síly – již cizím rukám v kořist vítanou. Z jich ledví žulových teď prachem, klíny rvou věkovité strážce – zmšelé balvany
a zavlékají v dálky, do ciziny v měst vypůjčený lesk a přepych vylhaný, by služby, zdoby skytly těm, jimž zaprodány, porobencův úkonem.
A v posvátných kdys doubrav šerých tišinách teď v závod hlučí sekery a pily. Již v těla obrů pralesních se vryly, již hrdé koruny se řítí v prach...
Snad stožáry je slavnostními vztyčí kdes nepřátelům toho kraje na počest; snad jako stěžně vlajkami je zlíčí, až na lodích v pláň mořskou vplynou z cizích měst;
snad v bouře vřavě, úzkostech sem k horám teskně zalehne jich praskot, vzdech... K těm horám, z jejichž chat a dílen nevlídných jde práce umných rukou v světa dáli –
zde koberce, jež v barev lad se halí, strouc ke krbům a v palácový pych; tam z tkaní půvabných clon věsíc pruhu a v zářných síních krášlíc jimi křesel bok;
zde kryjíc mužů šíje v říší kruhu, jež vlaží z Himalaje sněžných zřídel tok, tam po alžírských písčinách v pás jezdců smědých vetkávajíc zlať i nach...
A zatím hor těch dcery svižné, ztepilé pel svého mládí, snů svých přástvo zlaté zří hynout v práci k cizím ziskům spjaté v zdech továren, v jich útrap násile.
A zatím syny hor los krutý dáví – svou křepost, krev dát v oběť cizích zápolů a žít a zmírat v účet cizí slávy a odnášet jen trpký úděl mozolů,
kdy otcův mravům, odkazům smí surově se rouhat vetřelců zde tlum! Jen hor těch nevysýchající prameny se zdouvají jak před tisíci lety.
Byť v tarasové řetězy zde vklety, tam do zápřeží strojů zlapeny, jich zdroje v světa úhly dva se valí. Sběh valný s Labem jedno probíjí se z Čech,
jak voje vítězné v před bouřívaly, a pění v moře severního peřejech. Schvat proudů jiných zbujele v sláň hlubin černomořských přívaly své šle.
Však vlny přec, jichž pramateře staletí vždy hřměly ozvěnou jen české síly, břeh Milčanův a Bodrců kdys myly, teď v cizokrajném teskní zajetí.
A řeky – pamětnice veleříše, v níž snil a dosnil vznešený sen Svatopluk, teď při moravském poli lkají tiše, než přivíří k nim z Tater žalob, kleteb shluk.
A ozvuky, jež nesou dál, svah Balkánu se chví a čela krymských skal... Jen rozhled odvěký se s vršin hraničných zas v okruh nedozírný zrakům skytá:
v dál země – máti kraje – z věků sytá vnitř bohatstvím i pílí synů svých. Věst slávy z jejích dějin zní i hrany... V ní zářil velký Karel, Jiří, lidu král,
a lidstvu dala Amosy a Jany; z ní prve Slovanstva svit' slunný ideál. Dřív králová – teď v podruží, lup mrzkých útiskův a křivd a pomluv, lží!
Ne na vždy! Dosud v lidu nezdolán zde duch, jejž odchovala dědů drsná síla, jak z hrudi křemenné by pramenila zas v osvěžený, vytrvalý vzruch.
V něm dosud přímost bez úskoků, klamu – kdys věna bratrského ryzí dědictví – a nepodajnost hrozbám, zlatomamu i příkořím v něm nezkrocena, spurna tkví.
V svém jádru zdráv a nezlomen byť ztýrán trudy, zápasy svůj shledá den. V šeř věcí budoucích prost bázně vpíná hled... Kol hřmí ryk hesel, soptí svárů pěna;
však mysl pro svobodu zanícená vstříc dobám novým křídly mává vpřed. V něm touha po pravdě vře neskonalá, ač mučena zde po věky již do krve,
a z lásky k rodné zemi víra sálá, že jako kdys – jho pout všech národ rozerve a v lidstva příští velkou druž zas volný s čelem světlým vstoupí muž jak muž!
Cookies on Poetry Cove