Zaváto. A stále znova šílí chumel prosincová. Kraj – rov obří pod rubášem sněhu. Osiřele ze silničních břehů
trčí mrtvé korun metly, v něž se s vřeskem vrány slétly. Závěj před lesem se věží. Kol ní kaloun saní s těží
cestu razí si; však v supot koní rolniček checht skočný nezazvoní, nezaprásknou biče svěže, – sníh, jak skvrčí, jen v sluch řeže.
Na rohoži předních saní s instrumenty v skřehlé dlani hlouček muzikantů v klubko splývá. „Dnes,“ dí jeden, „trpká naše skýva. –“
Jiný: „Mrznout – a nic k pití! –“ Třetí: „Líp je v zemi hníti. –“ Z druhých saní v dumném tichu mžourá, schoulen do kožichu,
farář, jehož vous pěň jíní kryje. Vedle něho zpěvák; melodie žalmů vichřice rve v kusy, zanáší a trhle dusí.
Sáně smuteční. V nich stojí rakev s řásným věncem z chvojí; na ní v hlavách kalich zasněžený. Těžký příkrov cloní rakve stěny,
v jehož černé třásně mísí mráz teď květné z vloček rysy. Zdrcen za rakví muž mladý vzlyká k sousedce své: „Tady, –
matko, – sotva rok – jsme také jeli – ženich s nevěstou – já šťasten celý – – a dnes –? Jsou-li to tyž stráně? –“ Zaštká máť: „Toť cesty Páně! –“
A dvě dívčí v korby klínu chystají v hrob rozmarýnu. V líčkách prokvétá mák vlčí mrazem. „Sestra má,“ zní sten, „tak zemřít rázem!“ –
„Kde as my se octnem v roce?“ vzdychne družka přehluboce. V saních dědičných děd s dědou z hlubně peřin hovor předou:
„Dřív neb dél – vše zlapnou smrti kleště. Škoda přec; co mohla užit ještě!“ – „Krátký věk je krásné věno, má běd stáří ušetřeno.“ –
V zadu z přízně mrtvé ženy, do plachetek zakukleny, tety dvě a strýc. „Zas vdovec mladý,“ jedna stýskne. „Jaké s ním teď rady –?“
strýc mní. Teta druhá na to: „Sestra nebožky – toť zlato...“ Z příze smutku – vdavky snovou. Vánice dme slotou novou,
krouží sněhem vztekle, smýká, švihá. Průvod jen krok za krokem se plíhá, mizí v metel jak ty vrány, jež dál táhnou v sněžné lány. –
Cookies on Poetry Cove