Podzimní šeří vidiny mlžné vanou z dáli; vlínají v lesy, plouží se lady, tíhnou v skály... Od bařin v skoku zticha bludička za bludičkou vzdychá,
z hluboka vzdychá, z těžka vzdychá. Světélka bílá – lilie ruček sirých dětí; neznaly nikdy rodičů, mřely bez objetí... Hledají otce, matky,
vracejí v svět se zase zpátky, nezdolně zpátky, stále zpátky. Útlé ty ručky, sepjaté v prosby zaslzené, tucha a touha něžností neskojených žene...
Kde že jsou rodné chatky, aby k jich prahům létly zpátky, nezdolně zpátky, stále zpátky. Plaménky hnědé – závistí srdce seschlá, zvrhlá
chvějí se, jak by vichřice v zvadlé listí vtrhla. Nepřejná sama k sobě nemají klidu ani v hrobě, v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě.
Blíkají v okna, derou se v krby, do snů lidí; kde že se dá, jen o těl a duší klid je šidí. Tráví se v žlučné zlobě, jejíž hlod netrouchní ni v hrobě,
v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě. Bludice siné – strhané zraky samovrahů kmitají nazpět v života zpromrhanou dráhu... Upnou se na rozcestí;
číhají lačně, kde že štěstí, na zemi štěstí, lidské štěstí?! Číhají noci, číhají léta dlouze, bděle... Na cesty kol nich za stínem stín se stele.
Dříve, než mohlo zkvésti, chladne a vadne všecko štěstí, na zemi štěstí, lidské štěstí! Modravá světla – čekanky, trysklé z lásky dolu,
milenců v žití zoufalých. Duše jich teď spolu – za hrobem věrné druže – dychtí jen splynout úž a úže, na věky úže, k sobě úže.
Od místa k místu putují nedosytny zase, kde že jim láska vzpučela v pohádkovém jase, spoutala ženu, muže řetězy muk a slastí úže,
na věky úže, k sobě úže. Bludičky siné – jazyků šípy jedovaté; pomluva, lež z nich sykají, utrhačství klaté... Plazí se, tyčí v hady;
rdouseny množí se přec všady, peleší všady, rostou všady. Čeho se dotknou, uštknuto zákeřnicky hyne; kudy se vrtnou, mění kraj v pouště nehostinné.
Zamoří blaha sady; klety a zažehnány všady, peleší všady, rostou všady. Plameny rudé – krvavé, žhoucí vrahů dlaně
svíjejí se a těkají kradmo ze stran k straně; plaše se krčí, děsí, jak by je bičovali běsi, šílení běsi, krutí běsi!
Prchají divo, srážejí se a ptýlí na vše strany, vybuchnou, hasnou, nítí se, hupnou přes balvany. Třepou se v křečné směsi, jak by je rdousili již běsi,
šílení běsi, krutí běsi! Plápoly zlaté – kalichy zářné obřích květů – myšlénky věštců, zneznané v prvním božském vznětu, provřely země stěny,
šlehají v obzor lidstva zmžený, v temnoty zmžený, v bludy zmžený. Záblesky jejich vnikají břitce do staletí, vzařují dráhy závratné k lidstva nebevzetí.
Věky zas pohlceny znova rvou k slunnu obzor zmžený, v temnoty zmžený, v bludy zmžený. Světélka – světla – bludičky – dál jak v beznaději
zavlhlou nocí zimničně na pouť bludnou spějí... Nad mhami do blankytu průvody hvězdic krouží v svitu, v pravěkém svitu, v klidném svitu. –
Cookies on Poetry Cove