Kmotru Bídu potká tetka Nouze.
Pozdraví se, tisknou ruce dlouze
jak dva staří známí;
líbají se – Pánbůh s námi!
Jedna – sinavější v zhublé líci
než cár loktuše ji zdrhující;
druhá – kostra, kůže.
Obě – drsné, dravé druže.
Kam se která vrtne, hlad je s nima.
Zalehnou-li v zimě – krutá zima,
v letě – neúroda.
Kdy se zpozdí, nemoc hlodá.
„Kde že's besedila, paní teta –?“
„„Tam v tom horském koutě po tři léta.““ –
„Právě tam jdu také
v šlépěje tvé křivolaké.“ –
„„Kmotra – dlouho zdržíš se v tom kraji?““
„Dokud semena v plod nedozrají.“ –
„„Tož to bude v čase,
až tě vystřídám já zase.““ – –