Po mníšeckých lesích
Rozlehly se písně,
Z hrdla holubčího
Z duše plné tísně.
Zněly, zněly sladko,
Jako harfy hrání,
Ale zněly bolno,
Jako o klekání.
Poslední když vížka
V soumrak odezněla,
Po mníšeckých lesích
Tichost se prostřela.
Zvony zněly zase,
Ale v hrana zněly,
A nad zpěvnou dívkou
Kněži žalmy pěli.
Ticho opět v lesích,
Jenom věrné ptáče
Nad Lidunky rovem
Smutný slavík pláče.