Vy posvátné pozůstatky
Z lepších dob té naší matky,
Kde se ctí a jměním skvěla,
Sotva rovné sobě měla.
Mnoho zašlo zhoubným věkem,
více ale lidským vztekem,
A co po těch ještě zbylo,
Vlastní dítě utratilo.
Ona teď v svém statku prosí,
Na ruce mdlé vnouče nosí;
Kéž to aspoň zachovala,
Než doroste, neskonala!